Dobroskutek

Péťa byl od narození silný, zdravý kluk, který dělal první samostatné krůčky v 8 měsících a v roce už běhal za kopačákem s tátou po zahradě. V roce 2015 cestou z dovolené měl s oběma rodiči těžkou dopravní nehodu. Táta na místě zemřel, Péťa s mámou byli přepraveni vrtulníky do nemocnic. Po roce zotavování v nemocnici se s mámou vrátili konečně domů. Péťa hýbe částečně pouze pravou rukou, dýchá pomocí tracheostomie. Rehabilitace jsou nyní alfou a omegou jeho života. Je to ale stále veselý kluk, který každý den bojuje o to být co nejvíce samostatný.
„Osud nám toho zkrátka naložil až až, ale my se vzdávat jen tak nehodláme a děkujeme všem, kteří nám pomáhají,“ říká Péťova maminka.

David se narodil předčasně, ve 30. týdnu těhotenství. Bohužel nezůstal bez závažných zdravotních problémů a pohybuje se s pomocí invalidního vozíku. Ke každodenním činnostem potřebuje dopomoc druhé osoby. I přes všechny životní komplikace a překážky zůstává pozitivně naladěný. V současnosti studuje v Jedličkově ústavu, kam denně dojíždí. I přes velkou vzdálenost a dojíždění, je ve škole hodně spokojený. David se snaží být velmi aktivní. Jakýkoliv nový impuls ho velmi obohacuje. Rád sportuje, hraje Boccu, zkouší nové zážitky. Snaží se vyrovnat svým vrstevníkům a užívat život plnými doušky, samozřejmě v rámci možností... David je mladý muž, který to v životě nemá vůbec jednoduché, ale celá rodina se snaží, aby žil plnohodnotný a šťastný život.

Navzdory těžké spastické kvadruparéze a epilepsii žije s mámou v rámci možností pestrý život. Milují pohyb na čerstvém vzduchu, přírodu, hudbu, umění. Hudba a umění jsou i společným komunikačním mostem pro Jakuba, který je nemluvící. Jakub zažil stanování i folkový festival, jízdu kanoí po řece a nejradši má společnou rychlou jízdu s mámou na speciálním kole. Výrazným rysem Jakuba je mimořádná vnímavost vůči druhým lidem, přátelskost, a velkorysost. Jakub využívá služeb osobní asistence, kde si díky svojí optimistické povaze našel i pár věrných kamarádů.

David má těžkou formu dětské mozkové obrny, postižené má všechny čtyři končetiny. Nemůže artikulovaně mluvit, trpí epilepsií a je zcela závislý na nepřetržité pomoci rodiny a osobních asistentů. Má rád výlety s asistentkami po Praze i delší výlety, ty si velmi užívá a natáčí si z nich videa. David je velmi společenský a zajímají ho informační technologie, především síťová propojování a cloudy. Náklady na péči o Davida jsou vysoké, možnost využít kredity na nákup a donáška až do domu jeho rodině velice ulehčí složitou situaci.

Po onemocnění dětskou mozkovou obrnou jsem odkázána na elektrický vozík. Mým snem je být co nejvíce soběstačná a nezávislá na pomoci ostatních. Proto jsem podstoupila řadu operací nohou a páteře, díky nimž mohu trochu lépe zvládat svou sebeobsluhu a každodenní činnosti. Závodně hraji bocciu (hra podobná pétanque), jsem v české reprezentaci a v ligové soutěži hraju za Sportovní klub Jedličkova ústavu. Díky svému aktivnímu životu potřebuji pomoc od asistentů a druhých lidí při běžných činnostech a koníčcích (14 až 15 hodin denně). Bez asistence bych nebyla schopna tyto činnosti vůbec vykonávat a nemohla bych tak žít v rámci svých možností normálním a kvalitním životem.

Jmenuji se Veronika, je mi 9 let. Narodila jsem se s genetickou epilepsií. Vlivem epilepsie nemluvím, učím se ale znakovou řeč a další alternativní komunikaci. Od 5 let mi byla zavedena sonda do žaludku pro hlavní příjem stravy a tekutin. Potýkám se s mnoha dalšími zdravotními problémy (ADHD, porucha růstu a jiné). Přes všechny peripetie jsem usměvavá holka, která chce bojovat za lepší start do života.

Šimon je 13letý kluk, kterému byla po narození diagnostikována dětská mozková obrna, konkrétně ve formě spastické kvadruparézy, což ho odkazuje na vozík a na plnou pomoc svého okolí. V podstatě od narození rehabilitujeme a hledáme nové cesty, které by jeho stav zlepšily a umožnily mu dosáhnout v životě samostatnosti.  Šimon je velmi zvídavý, veselý kluk s vysoce vyvinutou empatií. V současné době navštěvuje 6. třídu ZŠ. Je zaintegrován do klasické základní školy, kterou zvládá za pomoci svého asistenta. Má rád sporty, jak ty pasivní, je velký fanda fotbalu a hokeje, tak ty aktivní, i když ty si může užívat pouze v omezené formě. Ve volném čase rád jezdí na speciálně upravené tříkolce Loped a má slíbeno, že pokud bude hodně trénovat, dostane stabilnější tříkolku s elektropodporou, na které bude stačit i svému mladšímu šestiletému bratrovi. V zimě moc rád jezdí na monoski a několikrát do roka na hipoterapii, kde se současně učí koně ovládat z vozíku. Šimon je velký bojovník a věří, že když bude poctivě cvičit, tak jednou bude chodit.

Petr je mladý muž, se kterým si osud v poslední době ošklivě zahrává. Když nastupoval do své poslední práce, netušil, že se domů hned tak nevrátí. Zaměstnavatel ho vyslal na služební cestu do Španělska, ve francouzském Besanconu měl ale v březnu 2020 těžkou dopravní nehodu. Po dvanáctihodinové operaci krční páteře a několikatýdenním martyriu ve Francii, léčbě a následné rehabilitaci v Česku se konečně koncem září dostal domů. Stále necítí tělo od prsou dolů. Rukama částečně hýbe, ale aby je měl opravdu funkční, bude muset pravděpodobně podstoupit další operace. Starosti má nejen se zdravím, ale i se svou finanční situací. Aby byl co nejsoběstačnější, potřebuje bezbariérový byt a celou řadu dalších pomůcek. Potřebuje rehabilitovat. Je připraven porvat se o to, aby jeho nový život byl co nejlepší – ale potřebuje pomoc.

Hlásí se o slovo Kačka, odmalička jsem tělesně postižená. I když mamce po porodu doktoři říkali, že nebudu mít normální život, protože nebudu ničeho schopná, mýlili se. Vyrostla ze mě normální žena, která má základku a dvě dokončené střední školy. Po škole jsem se rozhodla bydlet sama, protože je bohudík možnost využívat asistenty, kteří mi denně chodí pomáhat s běžnými činnostmi (hygiena, úklid, nákup, doprovod k lékařům atd.)  Díky asistentům si připadám jako člověk, který funguje v naší společnosti rovnocenně s běžnými lidmi. Když má člověk s postižením asistenty nebo lidi kolem sebe, kteří pomáhají, tak může dělat cokoli a dostat se kamkoli. Ráda chodím do společnosti, divadla a všude tam, kam chodí běžní lidé se zájmy a sny. Věnovala jsem se také sportu, boccie, jachtingu, florbalu (na elektrickém vozíku) a divadelnímu kroužku, protože se stále potřebuji setkávat s novými příjemnými lidmi.